Literární kvíz – čeští autoři | Historie československého bridže

Během prohledávání digitálních sbírek knihoven jsem narazil i na řadu knih, ve kterých se vyskytují pasáže o bridži. Tyto jsou zajímavé z řady různých důvodů, ať už jsou to autoři, kteří ve svých knihách bridž zmiňují nebo jak byla překládaná bridžová terminologie, která mnohdy vyvolá úsměvy na tváři.

Můžete si na následujících ukázkách ověřit své literární znalosti, případně jak umíte dohledat knihy a autory na internetu.

Navrhuji vám zahrát si následující hru. Přečtěte si ukázky a odpovězte na otázky, které jsou pod nimi, odpovědi si zaznamenejte do prvního sloupečku. Poté to samé můžete udělat s pomocí internetu a zaznamenat si odpovědi do druhého sloupečku. Pokud budete mít zájem, pošlete mi odpovědi na email petrb1135(at)seznam.cz a já vám odpovědi vyhodnotím a budu předpokládat, že jste opravdu většinu odpovědí dokázali najít bez pomoci internetu. Nejlepší tři vyhlásím u příležitosti publikování odpovědí.

Ukázka 1

…tváře připomínaly kamenné masky soch, jaké jsme zvykli vídati na státních budovách. Tato partie byla pokryta jinovatkou chladného mlčení. Zdáli se provozovati velebný, davu nesrozumitelný náboženský obřad. A když někdo z hráčů vynesl kartu, tehdy činil tak s takovou váhavostí, že připomínal některé filmové scény, jichž tempo jest určeno zpomalovacím aparátem.
— Co činí? — tázal jsem se.
— Co činí? — opáčil pan Lebeda a zachechtal se potupně. — Hrají bridž.
— Bridž! — vzkřikl jsem, —jak zajímavé! Můj zvěčnělý tatíček přál si poznati tuto hru, ale nebylo mu to dopřáno. Snad by bylo dovoleno přihlíželi?
— Zadržte! — zvolal pan Lebeda hromovým hlasem. — Půjdete-li k nim, pak vás nechci znát.
Mlčel jsem udiven. Ještě nikdy jsem neviděl svého patrona tak rozkaceného.
Ten zadýmal z viržinky a pak pokračoval řezavým hlasem: — Bridž.,. Hm. Představte si hru, ve které se nemusí přebíjet.
— Opravdu?
— Ano. Dále vězte, že není dovoleno během hry platit.
— Jakže?
— Ano. Oni zapisují výtěžky i ztráty do sešitku. A po skončené hře se nějakým nenápadným způsobem vyrovnávají závazky. Během hry se musí zachovávat naprosté mlčení. Kárati spoluhráče, vytýkati jeho chyby, jásati nad vítězstvím, tupiti poražené je shoking.
— A prosím vás… Co pravíte?
— Tak jest. My čeští lidé jsme živého temperamentu. Naší národní povaze hoví hry, při kterých možno uplatňovali tradiční pořekadla a břitká úsloví, jež jsou nám drahým odkazem našich předků.

Otázka č.1 – autor
Otázka č.2 – název knihy

Ukázka 2

Nejstaršímu už muselo táhnout dobře na sedmdesátku a tomu, co mi podal cigarety, bylo určitě o patnáct roků méně. Starý pán se sice ještě držel zpříma, ale tmavé obroučky brýlí kontrastovaly s hrstí zcela prošedivělých vlasů. Vlevo od něj se rozvaloval na židli mohutný šedesátník s lebkou jako bizon, jenže úplně holou.
Poslednímu z nich, tmavovlasému muži zhruba v mých letech, jsem poděkoval a podal přeloženou dvacetikorunu. Zachytil jsem podivný pohled, který vrhl směrem ke stolku. Zdálo se mi, že se všichni usmáli, ale jaký mohli mít důvod?
„Víte co, strčte ty peníze támhle,“ — a ukázal mi skříňku se šuplaty, kam vedoucí Procházka ukládal hlavně ty druhy cigaret, co šly na odbyt. Otevřel jsem hned zásuvky dvě, jakoby z rozpaků — povalovaly se tam známé barevné balíčky. Mohu z toho na něco usuzovat?
Po pravdě řečeno, až dosud jsem všechno vnímal s polovičním zájmem — ačkoli by tomu třeba někdo nevěřil —, můj mozek stále psal povídku, od níž jsem na okamžik odběhl. Teprve teď, když jsem se obrátil, abych se s podivnou trojicí rozloučil a vrátil se k psacímu stroji, dva drobné předměty na desce stolu mi vyčistily hlavu. Dva balíčky karet, jeden s červeným, druhý s modrým rubem.
Asi nebylo obtížné vyčíst mi v tváři překvapení. Nejsou to blázni: mazat po nocích karty v hospodě, která je přímo na ráně? Nevzbudili ve mně zvláštní sympatie, ale nerad se pletu do cizích věcí. Přesto mi vyklouzlo:
„Příjemnou zábavu!“ A už jsem se valil ke dveřím, jejich reakce mě nezajímala.
„Moment, pane!“ Všechny tri pohledy, stejně potemnělé a stejně hluboké, se obrátily beze zbytku proti mně.
„Nepřišel nám čtvrtý,“ poprvé se ozval stařešina a musím připustit, že jeho hlas zazněl přívětivě a upřímně, „nehrajete náhodou bridž?“
„Náhodou ano. Ale doma mě bohužel čeká kupa práce,“ odmítl jsem.
„Aspoň na hodinku,“ skorém žadonila bizoní hlava.
Zaváhal jsem, mimoděk mě cosi přitahovalo.
„Vy jste náš člověk!“ usmíval se starý pán a ukázal na volnou židli naproti: „Jen pojďte!“
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se posadil proti své vůli. Hrával jsem bridž rád — stejně jako šachy —, dlouhou dobu dokonce závodně a umístil se i mezi prvými deseti na přeboru republiky. Od těch dob utrpěla má hra samozřejmě lecjaký šrám, ale stále jsem ještě byl zvyklý při podobných příležitostech dominovat.
„O co se hraje?“ ptal jsem se.
„Peníze my nemáme ..ozval se nejmladší z nich.
„Nikdy nehráváme o peníze ani o nic jiného,“ opravil ho můj úctyhodný partner.
„V pořádku,“ souhlasil jsem, „kdo rozdává?“ Zvláštní parta.
„Doktor Rot.“ To byl ten tmavovlasý.
Stařík mi řekl svým laskavým tónem:
„Nic nevadí, že spolu hrajeme poprvé. Uvidíte, že si budeme báječně rozumět.“
Tu hrůzu nechci vidět, pomyslil jsem si. Co ten děda vůbec může o bridži vědět? Že se hraje s dvaapadesáti kartami?
Ale hned se ukázalo, že dokonce umí s kartami i zacházet. Pravděpodobné mnohem lépe, než se to kdy naučím já sám. Jenom jsem si to prostě zatím nechtěl připustit.
„Proč jste dražil takový nesmyslný závazek?“ vrazil jsem mu, když jsem prohrál další partii.
„Mohl jste to splnit,“ pokrčil rameny, Jenom byste nesměl …“ Měl pravdu, brzy jsem pochopil. Partii by mohl ovšem publikovat kterýkoli bridžový časopis jako pěkně složitou úlohu. Děda vůbec nevypadal, že by na to mohl přijít z vlastní hlavy.
Stejně — tedy chci říci ještě mnohem víc — mne rozčilovala jejich klidná, pravidelná hra bez jediné poznámky. Dokonce i po skončené partii mezi sebou sotva prohodili slovo. Ale potom se můj pocit poníženi, svíravého nepřátelství rozplynul. Hra mi postupně vracela pocit mládí a duševní svěžesti. Znovu jsem dostal chuť objevovat, přicházet věcem na kloub, kombinovat, vymýšlet, vrátily se dny, které mi vlastně paměť nedochovala, na něž se nakupila suť každodennosti.

Otázka č.3 – autor
Otázka č.4 – název knihy

Ukázka 3

Mariáš nám svaly sílí,
mariáš nám šíří plíce
a ví každý český gazda,
že mu zbytečná je hrazda:
když on buší kartou v ruce
pro vývin své konstituce,
když stůl pod sedmou
se vzpíná,
hleďme, je z něj v této chvíli
slavný kovář z Lešetína.
Při betlu je Roháč z Dubé!
Při durchu se z něho klube
dokonce sám Žižka – rek! (…)
Kdo to zas už chválí bridž?
Mariáš je, ty psí urno,
naše psych- i fyzkulturno!

Otázka č.5 – autor

Ukázka 4

Bohdan se nerad posadil za kulatý stolek v rozšířené části chodby. Široké okno to místo prosvětlovalo, dva oleandry a šlahouny podeňky, v, bohatých kaskádách splývající z konzolek na zdi, vytvářely ze zákoutí zelenou oázu v studeném přítmí chodeb. Paní Sofi s občasným sklonem přehánět zvávala spoluhráče ke karetní partii do zimní zahrady.
— Hrajeme rabr na dva manše? zeptala se: nikdo si nedovedl vysvětlit, proč si i ve vytopené chodbě navlékala ke hře nitěné rukavičky bez prstů. A protože ke karetní partii byla kdykoliv pohotová, téměř ty rukavičky ze zašlých dob ne- odkládala.
Bohdanovi partneři rychle propadli hráčskému zanícení, svět pro né přestal existovat. Bohdana dnes hra netěšila, jako všechno, co kdy musel dělat z přinucení. Hudba po drátě ze skříňky na zdi ho rušila, za zády mu příliš hřál radiátor.
— Dvakrát kára, zahučel farář.
Bohdan těkal pohledem po okolí. Obličejům za stolkem se vyhýbal: nic nového se od nich nedalo očekávat. Věděl, že těžké převislé farářovy tváře mu budou připomínat buldoka, ale dráždil ho i farářův trvalý nervový třes: Bohdanův spolubydlící malinko vrtěl mohutnou lysou lebkou, jako by neustále o něčem pochyboval. Brzy nastalo, co Bohdan nervózně očekával: zaujat hrou začal farář hlasitě dýchat: když mu šla dobrá karta, pohekával vzrušením.
Po Bohdanově pravici se vrtěla zaujetím paní Sofi, naproti zkameněle trčel Major. Podle vývoje hry se mu zvedalo a poklesávalo obočí: jediný pohyb v koženě upjaté tváři.
Farář, paní Sofi, Major — tři obličeje známé do omrzeni. V očích Jeruzalémky spolu s Bohdanem a několika málo dalšími představitelé zdejší společenské smetánky: má-li Bohdan někdy chuť zahrát si bridž, je beznadějně odkázán na ty tři a žádné jiné.
— Třikrát piky, řekl farář.
Bohdan hrál roztěkaně, z tichého vzdoru unikal od karet aspoň očima. U protější stěny stála vitrína.