Během prohledávání digitálních sbírek knihoven jsem narazil i na řadu knih, ve kterých se vyskytují pasáže o bridži. Tyto jsou zajímavé z řady různých důvodů, ať už jsou to autoři, kteří ve svých knihách bridž zmiňují, nebo jak byla překládaná bridžová terminologie, která mnohdy vyvolá úsměvy na tváři.
Můžete si na následujících ukázkách ověřit své literární znalosti, případně jak umíte dohledat knihy a autory na internetu.
Navrhuji vám zahrát si následující hru. Přečtěte si ukázky a odpovězte na otázky, které jsou pod nimi, odpovědi si zaznamenejte do prvního sloupečku. Poté to samé můžete udělat s pomocí internetu a zaznamenat si odpovědi do druhého sloupečku. Pokud budete mít zájem, pošlete mi odpovědi na email petrb1135@seznam.cz a já vám odpovědi vyhodnotím a budu předpokládat, že jste opravdu většinu odpovědí dokázali najít bez pomoci internetu. Nejlepší tři vyhlásím u příležitosti publikování odpovědí.
Nejprve správné odpovědi na kvíz literární kvíz – čeští autoři:
Příliš mnoho odpovědí mi nepřišlo 🙂 . Takže automaticky vyhrává Berenika a Franta Králíci, kteří uhodli téměř vše.
1. ukázka Karel Poláček, Hráči (1931)
2. ukázka Zdeněk Volný, Neděle na prodej (1980) – Pamatujete ještě na Klaru?
3. ukázka Josef Kainar
4. ukázka Zdeněk Pluhař: Konečná stanice (1971)
V dnešním kvízu se podíváme na autory světové.
První ukázka:
Dívka se však v té chvíli zastavila před velkými dveřmi, potaženými purpurovým sametem. Zevnitř sem slabě doléhalo několik tajuplných hlasů. Byly to hlasy, které se nedají prostým grafickým znázorněním blíže popsat, pokud by ovšem někdo nevynalezl sázecí stroj s ozvěnou a pokud možno písmo, které by vypadalo jako řeč kulek.
Hlasy říkaly zhruba tohle.
MOHL BYS NAM TO VYSVĚTLIT JEŠTĚ JEDNOU?
„No, když vyneseš cokoliv mimo trumf, Jih to bude moci zabít svou trumfovou dvojkou, přijde jen o jednu želvu, jeden kalich a jedno Velké tajemství, zatímco —“
„To je Dvoukvítek,“ syknul Mrakoplaš. „Ten hlas bych poznal kdekoliv!“
OKAMŽIK, DÝMĚJOVÝ MOR JE JIH?
„Ale no tak, Smrtíku, vždyť už nám to vysvětloval. Každý z nás se prostě pro zjednodušení jmenuje po jedné světové straně. A co kdyby Hlad hrál — jak jsi to říkal — trumfem?“ Tenhle hlas byl syčivý, vlhký a sám o sobě nakažlivý.
„No, ty potom budeš moci přebít jenom jednu želvu místo dvou,“ vysvětloval se zápalem Dvoukvítek.
„Ale kdyby začala trumfem Válka, pak by nám skóre spadlo o dva zdvihy?
„To je ono!“
JÁ TOMU POŘÁD JEŠTĚ NĚJAK NEROZUMÍM. ZOPAKUJ MI JEŠTĚ JEDNOU TO O TÉ LICITACI, UŽ JSEM MĚL DOJEM, ŽE TOMU PŘICHÁZÍM NA KLOUB. Těžký dutý hlas zněl jako nárazy dvou olověných závaží.
„No, ty jsi rozdával, proto nabízíš. Jenže pozor! Je třeba licitovat tak, abys pokud možno zmátl své soupeře, ale ne spoluhráče! Ty jsi sice nabídl jednou želvu, ale předák, Východ, jednou bez trumfů, takže…“ Dvoukvítkův nadšený hlas se nezadržitelně valil kupředu. Když se k Mrakoplašovi rudým sametem prodrala slova jako „trik“ „‚kniha“, „sehrávka“ a „malý slon“, nechápavě se podíval na Ysabell.
„Vy tomu rozumíte?“
„Ani slovo,“ odpověděla mu.
„Zní to strašlivě složitě.“
Na druhé straně dveří znovu zazněl těžký hlas. NEŘÍKAL JSI, ŽE TO LIDÉ HRAJI PRO ZÁBAVU?
„Někteří z nich jsou v tom opravdickými přeborníky. Já jsem jenom průměrný amatér.“
ALE VŽDYŤ LIDÉ ŽIJÍ JEN NĚJAKYCH OSMDESÁT, DEVADESÁT LET?!
„No, tohle bys snad mohl vědět přesně, Smrtíku, nemyslíš?“ pronesl nějaký hlas, který Mrakoplaš zatím neslyšel a už by ho ani slyšet nechtěl, zvláště ne po setmění.
„Je to opravdu velice — spletité.“
ROZDEJ JEŠTĚ JEDNOU A UVIDÍME, JESTLI SE NAM PODAŘÍ TO ASPOŇ ROZEHRÁT.
„Co kdybychom se zašli podívat dovnitř?“ navrhla Ysabell. Za dveřmi se v tom okamžiku ozvalo: NABÍZIM… ŽELVOVÉHO SPODKA.
„Ne, okamžik, obávám se, že to není správně. Dovolte, podíváme se spolu na váš list a… „
Ysabell otevřela dveře.
Kdo napsal tuto knihu a jak se kniha jmenuje?
Druhá ukázka
Po večeři se celá společnost odebrala do salonu, kde byl připraven bridžový stolek. Podávala se káva.
„Kdo z vás hraje bridž?“ dotazoval se pan Shaitana. „O paní Lorrimerové vím. A doktor Roberts. Co vy, slečno Meredithová, hrajete?“
„Ano, i když nijak zvlášť dobře.“
„Výborně. A major Despard? Skvělé. Takže vy čtyři byste mohli hrát zde.“
„Díky Bohu, že se bude hrát bridž,“ poznamenala paní Lorrimerová stranou k XXXXX. „Jsem jeden z největších bridžových nadšenců, co kdy žili. A je to pořád horší! Dokonce už odmítám pozvání na večeři, pokud se potom nemá hrát bridž. Prostě bych bez bridže usnula. Sama se za sebe stydím, ale nedá se s tím nic dělat.“
Rozdělili se do dvojic, partnerkou paní Lorrimerové byla slečna Meredithová a proti nim stál major Despard s doktorem Robertsem.
„Ženy proti mužům.“ prohlásila paní Lorrimerová, když zasedla ke stolu a jala se profesionálně míchat karty. „Modré karty, co myslíte, slečno Meredithová? Jsem náročný partner.“
„A ne abyste prohrály,“ v paní Oliverové se zvedla vlna feminismu. „Ukažte mužským, že nemůže být vždycky po jejich!“
„Ti chudáci jsou už teď naprosto bez šance,“ zasmál se doktor Roberts a začal míchat druhý balíček karet. .,Myslím, že rozdáváte, paní Lorrimerová.“
Major Despard chvíli otálel, než se také posadil. Sledoval pohledem Anne Meredithovou, jako by si teprve teď všiml, zeje pozoruhodně hezká.
„Sejměte, prosím,“ oslovila ho netrpělivě paní Lorrimerová. Trhnul sebou a s omluvou sejmul balíček karet, který před něj položila.
Paní Lorrimerová začala zkušeně rozdávat, „Ve druhém pokoji je ještě jeden bridžový stůl,“ pronesl pan Shaitana.
Přešel ke dveřím na opačném konci místnosti a zbylí čtyři hosté ho následovali do malého, pohodlně zařízeného kuřáckého salonku, kde byl připraven druhý bridžový stůl.
„Budeme se muset střídat“ poznamenal plukovník Race.
Pan Shaitana zavrtěl hlavou.
„Já nehraji,“ vysvětlil. „Bridž nepatří mezi mé oblíbené hry.“
Ostatní začali protestovat, že tedy raději nebudou vůbec hrát. ale Shaitana byl neoblomný a oni nakonec zasedli ke stolu. XXXXX měl hrát s paní Oliverovou proti superintendantu Battleovi a plukovníku Raceovi.
Pan Shaitana je chvíli pozoroval, na rtech mu pohrával mefistofelský úsměv, když sledoval, s jakým listem nahlásila paní Oliverová dva bez trumfů, a pak se neslyšně odebral do sousedního pokoje.
Tam byli všichni čtyři hosté zcela ponořeni do hry s vážnými, soustředěnými výrazy. Jedna nabídka střídala druhou. „Jedno srdce.“
„Pas.“
„Tři trefy.“
„Tři piky.“
„Čtyři kára.“
„Kontra.“
„Čtyři srdce.“
Pan Shaitana hráče chvilku se sotva znatelným úsměvem sledoval.
Poté přešel na druhou stranu místnosti a usadil se do velkého křesla před krbem. Komorník přinesl podnos s nápoji a položil ho na postranní stolek. Světlo z krbu se zářivě odráželo na broušených uzávěrech karaf.
Jistě jste si všimli, že jméno hlavního protagonisty knihy jsem nejmenoval, ale označil jako XXXX, aby to nebylo tak jednoduché. Kdo napsal tuto knihu a jak se kniha jmenuje?
Třetí ukázka:
Podali jsme si ruce a přešli jsme v konverzaci na téma mé sbírky motýlů. Brzy jsem nabyl dojmu, že Snapovi jsou velmi šaramantní pár. Moje žena, asi pod vlivem určitých předsudků, dělá o lidech příliš ukvapené závěry. Henry Snape se ukázal jako přívětivý, ač jednoduchý chlapík s upřímnýma očima a s elegantně načesanými černými vlasy. Řekl pár vtipů, ale docela slušných a duchaplných. Jeho žena Sally byla příjemná mladá žena s bujným poprsím. Kdybych ji byl potkal před patnácti lety, asi bych se s ní zapletl. Takto jsem s ní aspoň měl možnost nezávazné rozmlouvat o motýlech. Po chvíli jsem nabyl dojmu, že Snapovi jsou velmi šarmantní pár. Jen ona nebyla tak bezstarostná, jak na první pohled vypadala. Jako by ji něco trápilo – její tmavomodré oči neklidně těkaly po pokoji a na její tváří vyvstaly drobné, sotva znatelné vrásky.
Povečeřeli jsme a kolem půl desáté jsme přešli do sálánu, abychom si zahráli bridž.
Vklad byl dosti vysoký, jedna libra na deset bodů. Jeden pár hrál proti druhému, Hru jsme brali vážně, všichni jsme byli zticha a promluvili jsme, jenom když jsme licitovali. Samozřejmě že jsme nehráli, abychom vyhráli peníze. Moje žena jich má až dost a Snapovi asi taky.
Toho večera Pamela kupodivu nehrála nejlíp, takže jsme skoro pořád prohrávali. Viděl jsem, že se těžko soustřeďuje, jako by se nemohla dočkat přímého rozhlasového přenosu, který nás, až dohrajeme, čeká v ložnici. Já jsem naopak začínal mít výčitky svědomí, že se máme bavit na účet toho sympatického páru.
Ti dva hráli skvěle. Za celý večer udělali jenom jednu chybu, když Sally značné přecenila karty svého partnera a licitovala šest piků. Já jsem kontroval a oni tu partii prohráli, což je stálo osm set bodů. Všiml jsem si, že Sally byla velmi zasažena tou ztrátou, i když ji její manžel okamžité dal najevo, že jí promíjí, a na znamení své velkodušnosti jí galantně s úsměvem políbil ruku.
Kolem půl jedné moje manželka oznámila, že jde spát.
Kdo napsal tuto povídku a jak se povídka jmenuje?
Čvrtá ukázka:
„Ano,“ smála se Florence, „rozhodně rušíte.“ Pak je oba jaksi letmo políbila a všichni jsme se posadili k těm pěti nekonečným rubberům.
Soloffovi vyhráli první hru. Ztratili jsme asi osm set bodů. Já jsem hrál mizerně, ještě hůř než jindy. Ale docela jsem se ovládal a nepohyboval jsem rty. Na chvíli jsme přestali a dali si oddych. Zemlbába se šla vymočit a pan Soloff si rychle odbyl nějaký telefonní hovor. Florence měla příležitost mi pošeptat: „Podívej, zlato, jestli hodláš hrát tak mizerně, tak to si snad skutečně radši povídej.“
Licitovala čtyři piky, z ruky, v druhém rubberu. Já skočil na šest, Florence by byla už šla na velký slam, ale vzhledem k obecné nedůvěře v můj bridž nedorazila Podle všech pravidel by byla mohla. Já jsem rozhodně tu sílu měl. „Děkuju ti, Evansi,“ řekla, když jsem položil karty na stůl. Udělal jsem ten rituál, že jsem přešel za ni a podíval se jí do karet: „Moc fajn,“….
Kdo napsal tuto knihu a jak se kniha jmenuje?
