Bridž koncem třicátých let se značně lišil od dnešního, asi jako kdybychom srovnávali dnešní tenis nebo lyžování s tím, jaké bylo před padesáti lety. V Praze se původně hrál bridž, v některých tenisových klubech spíše příležitostně a asi jako mariáš či jiné karetní hry. Daleko více se však hrálo v domácnostech /tehdy se vůbec přátelé často vzájemně zvali a navštěvovali/. Pravidelně se hrálo v tzv. ”bridgeroomu”, který se pak během války stěhoval z jedné kavárny do druhé /Černá růže, U Pinkasů, Zlatá husa/. Byla to místnost, vyhrazená hráčům bridže, asi jako někde bývá místnost pro šachisty.
”Bridždámou” byla R.Seyfriedová, která půjčovala za mírný poplatek karty, zápisové bloky a tužky, smlouvala partie, pokud se hráči nedomluvili sami, a starala se o klid a pořádek.
Hrál se komerční bridž, obvykle tři dvojité robry, při nichž se partneři vzájemně vystřídali. Tím partie končila a účtovalo se. Sazby byly převážně nízké, spíše aby bránily příliš nezodpovědným hláškám. Hráči se při takovéto hře daleko více poznávali, museli se umět přizpůsobit stylu různých partnerů, hra byla zajímavější i z taktického a společenského hlediska. Vzájemná zdvořilost byla na nesrovnatelně vyšší úrovni, nezpůsoby, které jsou dnes k vidění, byly tehdy naprosto nepřípustné a znamenaly by dokonale společenské znemožnění. Také smysl pro fair play byl podstatně vyšší.
Dražební systémy dnešního rázu neexistovaly, z části se hrál ještě plafond, náročnější hráči znali už základy dražby dle Culbertsona a jen málokteří je ovládali do detailů /např. asking/. Signály byly docela jednoduché, Lavinthala používali jen někteří. Hrálo se spíše „citem“, hlavně daleko rychleji a s větším přehledem, a také klidněji. Hru nezdržovalo vysvětlování hlášek a signálů, dlouhé rozbory a „pohřební řeči” byly společensky neúnosné, pomalí hráči byli neoblíbení a mnozí se jim vyhýbali. Při partiích v domácnostech se hrály někdy úplné maratóny, začalo se odpoledne v sobotu a končilo v neděli večer jen s několika hodinami spánku a malými přestávkami na jídlo. Byla to tvrdá škola pro vypěstování automatismů a schopnosti stálého soustředění.
Soutěže se hrály málo, paní Seyfriedová pořádala tak jednou týdně párový turnaj, do něhož se přihlásilo tak 10 až 18 dvojic. Hrál se většinou Howell, ceny byly pouze věcné a počítání topové. Týmové počítání se v soutěžích dvojic začalo používat až daleko později. Čas od času se smluvilo osm hráčů a hráli proti sobě jako dva týmy.
Po válce se vrátilo z emigrace několik našich hráčů mezinárodní úrovně a zkušeností: Joleš, Dr. Pressburger, Eisler, Vajda a další. Začíná se dražit Limit, později Acol. Limit je ryze pražský systém vypracovaný Jolešem s použitím některých principů Vídeňského trefu, který s velkými úspěchy používali těsně před válkou Rakušané vedení A.Sternem. U nás začíná přibývat hráčů i soutěží, zlepšuje se úroveň. Hotely Hviezdoslav na Štrbském Plese a King of England v Mar. Lázních uspořádaly několikadenní turnaje s mezinárodní účastí /Angličané, Vídeňáci, Maďaři/, organizace byla soukromá.
Od začátku padesátých let hledáme možnost založit v Praze bridžový klub, spolkový zákon to však nepřipouštěl. Teprve v roce 1954 byl založen první bridžový kroužek, a to při OÚNZ Praha 2. Jeho odboroví funkcionáři byli první, kteří pochopili, že soutěžní bridž není snobskou či maloměšťáckou záležitostí a poskytli mu organizační základnu, třebaže jen dva jejich zaměstnanci byli bridžisté.
Začínali jsme z ničeho, členů však rychle přibývalo a s nadšením se pouštíme do soutěží. Organizujeme kurzy pro začátečníky i pokročilé a už při první výroční schůzi pořádáme turnaj pro více než 100 dvojic v kavárně Alfa. Byli jsme nemálo hrdí na to, že jsme zvládli připravit duplikaci a za hodinu po turnaji již byly známy předběžné výsledky, přitom jedinou počítací pomůckou byla tužka a papír.
Vedoucí turnajů se tehdy plynule starali o klid, regulérnost a dodržování časového limitu všemi hráči. Vůbec je nenapadlo, že by sami mohli také současně hrát nebo dostat honorář.
Věnovali jsme se výhradně soutěžím, komerční bridž pomalu dožíval.
Druhým vzniklým kroužkem byl Kovo, který pořádal soutěže v závodním klubu v Dlouhé ulici. Pak začaly vznikat další kroužky. Podporovali jsme všemožně jejich činnost, jejich členům jsme umožňovali účast na všech našich akcích. Spolupráce byla bezproblémová, proto hrála družstva pod nejrůznějšími názvy bez ohledu na klubovní příslušnost. Vydávali jsme časopis, v něm jsou uvedeny výsledky soutěží, a tak se dále zmíním jen o tom ostatním.
Snaha o vytvoření celostátní organizace zůstávala dlouho bez výsledku. Pokoušeli jsme docílit zařazení do tělovýchovy, jako měl šach, ale narazili jsme na nepochopení i předsudky, dokonce Tvorba otiskla posměšnou karikaturu, jak na žíněnce mezi tělocvičným nářadím hrají cvičenci karty. O zřízení bridžového svazu byly již ve Zpravodaji zveřejněny články. Zřízením svazu jsme získali organizační základnu k celostátním soutěžím i ke stykům s bridžovými organizacemi jiných zemí. Zvlášť důležitá byla pro nás spolupráce s PLR, protože ve Varšavě se připravovalo mistrovství Evropy pro rok 1966. Na zaplacení vkladu do. Evropské bridžové ligy jsme neměli potřebné valuty, podařila se nám však dohoda s Poláky, že jsme se i bez toho mohli ME zúčastnit. Sestavy, výsledky i komentáře již byly publikovány, uvedu jen vzpomínku na jednu příhodu, která pro nás měla velký a dalekosáhlý význam.
Třetího, dne ME jsme nastupovali proti Irsku. Protože těsně před začátkem byla bouřka s průtrží mračen, dostavili se Irové s půlhodinovým zpožděním. Když jsme se představili /byl jsem nehrajícím, kapitánem/, vzal nehrající kapitán Irů Jim Fitzgerald dvě krabice karet a položil je na odkládací místo na znamení, že budou skrečovány v náš prospěch, jak to stanovovala pravidla při pozdním nástupu soupeřů. Vzal jsem obě krabice zpět do hry s poznámkou, že zpoždě¬ní jistě dohoníme. Toto gesto bylo kvitováno Iry s uspokojením a vedlo k navázání přátelství s celým družstvem, zvláště s J. Fitzgeraldem a Endou Bolandem. Irové se pak zúčastnili MBT v Mař. Lázních a pozvali nás na ME 1967 do Dublinu, kde byli pořadateli.
Protože jsme i nadále nemohli získat prostředky, zaplatili za nás vklad do EBL na rok 1967 a v Irsku jsme pak byli jejich hosty.
Utkání ve Varšavě jsme s Iry vyhráli 5:3 /62:57/, což bylo naše první vítězství na ME. Pak jsme vyhráli už jen 5:3 s Francií a 7:1 s Finskem. A mimochodem, na těch dvou rozdáních, která se měla zrušit jsme získali o 3 body více, než bychom dostali za skreč. S Fitzgeraldem, Bolandem a jejich rodinami jsme se stali trvalými přáteli, jsme dosud ve styku, Enda se zúčastňuje v Mar. Lázních.
Asi vypadám jako že příliš vychvaluji zašlé časy, jak je to ostatně pro staré lidi typické. Snad jsem podvědomě zdůrazňoval, co mi připadá na dřívějším bridži lepší a kladné a co již dnešní neznají. Ale využil jsem příležitosti, abych se pokusil ukázat, že naše ušlechtilá hra bridž se vždycky vyznačovala určitou noblesou, a abych si zanaříkal nad tím, že právě ta se nám nějak vytratila. Měl jsem možnost poznat bridž v mnoha zemích a se závistí myslím na to, jak všude dbají, aby se důležité výchovné působení bridže udrželo. Kdybych měl dnes jet jako kapitán družstva do ciziny, netroufl bych si to s mnohými hráči, bál bych se, že se nebudou umět chovat.
Může mi být vytýkáno, že jsem byl příliš osobní. Ale chtěl jsem svými vzpomínkami ukázat, že náš bridž neměl nijak lehkou cestu, a doplnit to, co nelze vyčíst z přístupných článků a co existuje už jen v paměti těch, kteří to prožili. Snad by bylo škoda, kdyby vše zapadlo v úplné zapomnění.
MUDr. Miroslav Matoušek