Mým prvním bridžovým partnerem byl Zdeněk Pražák. Znali jsme se již za války, když nám bylo 12 let. Soutěžili jsme ve všem možném. Naši otcové spolu hrávali karty a tak už v útlém mládí jsme znali žolíky, gin, censr, cvik, gotes,
ferbl, poker, oko, dokonce i taroky. Na bridž jsme nikde nenarazili. Prim hrála česká karetní jednička LICITOVANÝ
MARIÁŠ. Místo 7 bez trumfů se hrál Durch a 7 srdcí s dvoubarevným listem nahradilo „sto sedm červených, zelená
to strká“. Roku 1947 nás rodiče zapsali na obchodní akademii v Masné ulici, ale zakázali nám sedět spolu, protože jsme často vymýšleli různé klukoviny. Měli asi dobrý důvod, protože Zdeněk dostal na první vysvědčení dvojku z mravů pro plivání z okna na zedníky. Mě vyloučili ze všech pražských škol pro urážku hlavy spřáteleného národa. Když po Únoru vyměnili obraz Masaryka za Stalina, poznamenal jsem „Toho vola nám sem tak rychle věšet nemuseli“. Jeden spolužák to udal. Nikdo nepochopil, že už ve svých patnácti letech jsem bojoval proti „kultu osobnosti“. Stejnou akademii navštěvoval též budoucí bridžista Petr Jireš, který býval výborný třetí do mariáše.
Toto trojí přátelství trvalo až do Zdeňkovy smrti v devadesátých letech, přestože po mém vyloučení ze školy mne osud často zanášel dlouhodobě mimo Prahu. Nejdříve to bylo „vyhnanství“ v Českých Budějovicích. Později „nucené práce“ na Nové Huti v Kunčicích, v Karvinských dolech a podobně. Následovala dvouletá vojenská služba,
po které jsem konečně dostal povolení studovat na Vysoké ekonomické škole v Praze. Prahu jsem defi nitivně opustil
po přátelské pomoci, které se nám dostalo od Sovětské armády v srpnu 1968. Po krátkém pobytu v Londýně jsem
skončil v Kanadě.
Na mojí svatební fotce je v pozadí Ota Baumel 1966
A teď k bridži. Když jsme se Zdeňkem Pražákem skončili vojenskou službu, dozvěděli jsme se o bridžové herně v hotelu Družba na Václavském náměstí.
Paní Moravcová a Milenka Rádlová (vdova po bývalém reprezentantovi) zde byly „profesionální“ bridge dámy. Hrály se většinou komerční partie – každý den na dvě směny – od 4 – 8 a od 8 – 12. Organizovaný bridž nebyl legální, a tak se soutěže hrály jen zřídka. Začátečníci, jako Zdeněk a já, byli předáváni do péče skoro stoleté paní Průchové, bývalé baletky Národního divadla, anebo pana Pobera, který si bridžem se začátečníky trochu přivydělával. V klubu jsme tehdy byli nejmladší a někteří ze „staré gardy“ byli tak trochu „hogo fogo“. Dívali se na nás svrchu. Když jsem si jednou dovolil oslovit přední hráčku „Paní Sylvo“, jak ji většina hráčů oslovovala, dostal jsem co proto: „Pro Vás budu vždycky milostivá paní Grundová!“ Situace se brzy změnila, když jsme dosáhli svých prvních úspěchů. Za necelé tři roky jsme vyhráli první Pražskou ligu s týmem Tondy Ficka. Pak následoval úspěch za úspěchem: 7 mistrovských titulů v týmech 1960, 61, 62, 63, 64, 65, 67, dva v párech 1961, 64, a jeden ve smíšených dvojicích; více než 10 prvních míst v mezinárodních turnajích, mimo dalších asi 20 předních umístění.
Základní kádr reprezentace v šedesátých letech tvořili „tenkrát mladí“ Kubišta, Hegner, Textor, Polák, Pražák později Jireš. Ze starší gardy zbyl pouze Klas. Dřívější „esa“ Vajda, Sos, Novotný, Řehák, Čenský, Dohnal, Vybíral, Havelka, Kühnel, Ficek stále hráli výborný
bridž, ale „mladší“ se definitivně protlačili do čela. Příjemné bylo, že se o nás začalo proslýchat v bridžovém světě, a tak jsme dostávali celou řadu pozvání na mezinárodní turnaje, často s placeným pobytem.
Americká „OFFICIAL ENCYCLOPEDIA OF BRIDGE“ z konce šedesátých let uvádí v rejstříku předních světových hráčů Kubištu, Hegnera, Klase, Textora a mne. Pod heslem
„CZECHOSLOVAKIAN BRIDGE ASSOCIATION“ cituje: „Organized in 1961, became member of the European Bridge League in 1968. It hosted first European Junior Championship in Prague in 1968. A Czech player listed separately is Milos Polak.“ Jména Kubišta, Hegner, Polák se též vyskytla v Polské encyklopedii.
Na začátku šedesátých let jsem byl zvolen do čela Československé bridžové organizace. Ve snaze o získání ofi ciálního uznání jsem jednal s Ústřední Radou Odborů, Československou tělovýchovou, se Šachovou asociací,
Ministerstvem vnitra, Ministerstvem školství atd.
Nikdo s námi nechtěl mít nic společného. Když pomineme politickou argumentaci, že bridž je západní, buržoazní
hra, pro kterou není místo v socialistické společnosti, musel jsem připustit fakt, že jde prakticky o hrstku, něco přes padesát, většinou starších hráčů, sdružených v jednom pražském a dvou či třech malých mimopražských klubech.
• Dunajský pohár sponzorovaný Waltrem Krumholzem (první ročník sestával z turnajů v St. Polten, Budapešť, Praha) – celkový vítěz Petr Jireš.
• Získání mezinárodního šachového velmistra Pachmana do funkce předsedy (doprovázel mě na většinu jednání s úřady, „napsal“ Úvod k mé knize a jen díky jemu bylo povoleno její vydání).
Výsledky se projevily velice rychle. Během několika let jsme měli přes 50 bridžových kroužků a přes 1000 hráčů. V roce 1965 jsme byli uznáni jako organizace při Ministerstvu školství. Ofi ciální bridžový svaz se nám podařilo ustavit kolem 1967. Jiří Pulkrábek, údajně prominentní člen kontrarozvědky a STB, měl autohavárii. Dr. Viktor Neuman (náruživý bridžista) měl lékařskou pohotovost a možná zachránil Pulkrábkův život. Pulkrábek neměl nejmenší šajn o bridži, ale převzal vedení organizace. Díky jeho konexím se nám konečně podařilo ustavit ofi ciálně uznaný bridžový svaz. Já pokračoval jako místopředseda, velké pomoci v organizační práci se mi dostalo od Vládi Tomka, který se vrátil z politického kriminálu, dík Dubčekově amnestii. On to byl, kdo neúnavnou prací získal pověření EBL pro uspořádání prvního juniorského mistrovství v Praze v roce 1968.
Rád bych se též zmínil o Otíkovi Baumelovi. Když jeho rodina emigrovala do Austrálie, bridž se stal celým jeho
životem. Byl u všeho a stal se nedílnou částí bridžového hnutí. Vyznamenal se ještě jako nehrající kapitán při našem
prvním mezistátním utkání s Polskem a Maďarskem.
Přeji hodně úspěchů Vašemu novému časopisu, jehož první číslo se mi velice líbilo. Bude-li zájem, rád Vám napíši nějaké zajímavé historky o bridži za „starých časů“.
Publikováno s laskavým svolením autora Miloše Poláka, převzato z časopisu Enjoy, číslo 4, červen 2014