Bridžový turnaj v Zakopaném měl velmi dobrou mezinárodní pověst a tak se skupina asi 15 našich bridžistů rozhodla zkusit tam své umění či štěstí. První dobrodružství nás čekalo už na hraničním přechodu. Za účelem snížení nákladů zájezdu jsme vezli ve dvou baťůžkách kontraband, převážně českou bižuterii. Čekali jsme ve frontě před celnicí, vedle plotu, na jehož druhé straně vycházeli odbavení. Ti nám signalizovali, že kontrola je neobyčejně důkladná. Lehčí baťůžek se nám podařilo přehodit přes plot. S tím větším jsme s nervy v kýblu vešli do odbavování. Polský důstojník brzy vytáhl pytlík s bižuterií a vysypal ho na stůl. Chvíli se v tom hrabal. Pak oddělil asi čtvrtinu a zbytek vrátil do pytlíku. „OK?“ Sa mozřejmě, to bylo OK. A tak jsme pokračovali s odlehčeným baťohem.
Péťa Jireš, Batík (Pražák) a já jsme toho v Zakopaném příliš nenahráli. Užívali jsme si fantastického lyžování. Ráno lanovkou nahoru a odpoledne pod vedením polského bridžisty, který byl členem polské lyžařské reprezentace, několikahodinový sjezd dolů.
Ostatní členové výpravy si jeden den udělali výlet na trh do nedaleké vesnice. Tam se vyznamenal Miloš Čenský, co by mistr ve smlouvání. Zájem byl především o krásné ručně pletené svetříčky. Miloš dokázal usmlouvat svetr na méně než polovinu. Když se ale zpátky na ubytovně chtěl pochlubit svým úlovkem, zjistil, že část svetru včetně rukávu chybí. Péťa poznamenal, že to je jen fair, protože zaplatil jen poloviční cenu.
Bridžově jsme uspěli poslední den v board -a-match soutěži. V sestavě Pražák -Skála, Eretová -Polák jsme se dělili o první místo s Maďarským národním teamem. Batík strávil část noci kontrolou výsledků a našel chybu v náš prospěch. Ještě v noci jsme podali protest. S omluvou nám bylo sděleno, že obdržíme peněžitou první cenu, ale výsledky prý byly už publikovány a tudíž se nebudou měnit.
Celá naše výprava byla ubytována v noclehárně, v jedné místnosti s palandami. Různé osobní věci byly občas roztroušeny kolem dokola. Poslední den ráno, než jsme noclehárnu vyklidili, Miloš několikrát moudře nabádal, aby poslední odcházející zkontroloval, zda někdo něco nezapomněl. Stalo se ale, že to byl právě Miloš, kdo zapomněl na posteli drahou nylonovou košili, dárek z NSR. V mikrobusu, kterým jsme mířili k našim hranicím, si to trochu pozdě uvědomil: „Kdo odcházel poslední z ubytovny?“ Přihlásil se Jelínek, toho času asistent na fakultě MatFyz. „Neslyšel jsi, když jsem říkal, že poslední má všechno zkontrolovat?“ „Já jsem všechno zkontroloval,“ opáčil Jelínek. „A neviděl jsi bílou košili?“ ptal se Miloš „Viděl. Ležela na tvé posteli.“ „Tak co se s ní stalo?“ „Nic. Ty jsi jenom říkal, že poslední má všechno zkontrolovat. Tak jsem to zkontroloval a košile tam byla“, bránil se Jelínek.
Miloš byl celý bez sebe, chrlil na Jelínka všechna možná jména, zatím co mikrobus se otřásal smíchy. Mezitím jsme dojeli k hranicím a Miloš dostal spásný nápad. Načrtl na lístek svou adresu a telefonní číslo, zastavil sympatického polského mladíka mířícího opačným směrem, vše mu vysvětlil, dal mu 100 Kčs, požádal ho, aby košili vyzvedl a zaslal mu ji na dobírku. Věčný smolař tak přišel o dalších 100 korun..