Po únorovém převratu v roce 1948 nastalo pro československý bridž období temna. Organizovaný bridž byl zakázán. V očích vládnoucí vrstvy to byl karban či buržoazní zábava nevhodná pro pracující třídu. Hlásit se k bridži často znamenalo zhoršení takzvaného kádrového posudku, který byl veden o každém jednotlivci..
Do roku 1956, kdy bylo konečně povoleno organizovat soutěžní bridž při zájmových kroužcích ROH, se pražští bridžisté scházeli pouze dík nebojácným „bridždámám“. Ty organizovaly převážně rubber bridž. Hrálo se v hotelu Družba a Zlatá Husa na Václavském náměstí a později též na zimním stadionu Na Štvanici a v Dejvicích, pod vedením pí Moravcové, Seyfriedové či Milenky Rádlové.
Milenka byla jednou z našich nejlepších bridžistek. Nezúčastnila se mnoha soutěží, protože je většinou organizovala. Když ale začaly znovu výběrové turnaje pro reprezentaci, zvítězila několikrát, většinou v partnerství se Sylvou Grundovou.